“穆晚晴， potřebuješ mi tištěnou verzi reportáže zăsobené dnes ráno? Tohle mi kurva nedáte?”

Rozhledla se po kanceláři, oči se jí zduřely. Před ní stál štíhlý muž s tenkou linii oka a úzkými rameny, které byly obklopené důstojnými šatními botami. V ruce držel hromadu papírů a mezi tichým bzučením kancelářských židlí zavrčel, zatímco se trápil s kódem počítače na stole vedle ní. Byl to jejich šéf, šéfka. Ano, kdo jiný mohl být v téhle kanceláři, na téhle míse, s takovým rozpaky?

A přesto, že už na tom byla zvyklá, jí stále drала duši. Měla devatenáct let, právě dostala prázdniny a teď si musela podstoupit náročné zkoušky z práce u někoho, kdo nebyl jen šéf, ale vlastně celý svět.

„Jo, jo, to je,“ přikývla zmateně a zvedla ruku, aby něco ukázala na svůj monitor. „Ale dneska jsem jenom…“ opatrně začala, ale pak si uvědomila, že tohle není ona. Oni spolu takhle ještě nezačali, i když zoufalé snažení o vytvoření dobrého dojmu už začalo. I když, možná by to vypadalo, že měla právě snahu. Nebo spíš zdánlivou snahu.